„Nový“ proto, že přídomku se původně těšil Baššárův otec či prostě jen „lev z Damašku“, odpůrci a zavilými nepřáteli pak posměšně přezdíván „žirafa“ -  a to ani tak díky své výšce, oficiálně uváděné jako 190 cm, nýbrž kvůli svému nezvykle protáhlému krku, vskutku patrnému z mnohých fotografií či oslavných plakátů a obrazů, s nimiž se dnes v rámci kultu osobnosti setkáte po celé Sýrii.

     Dnešní prezident Syrské arabské republiky (SAR) se narodil 11. září 1965 v syrské metropoli Damašek do rodiny ambiciózního syrského důstojníka. Bylo to necelé dva roky předtím, než byly v červnu 1967 arabské armády na hlavu poraženy izraelským útokem, jenž díky svému bleskurychlému průběhu vešel do dějin jako tzv. šestidenní válka. Jak známo, Izrael v této třetí arabsko-izraelské válce spektakulárně rozdrtil odpor egyptské, jordánské a syrské armády, přičemž ukořistil území, která jsou dodnes na Středním východě jablkem sváru. Otec Baššára Asada byl v oné rozbouřené době syrským ministrem obrany (1966-72) a vysloužilým generálem letectva, jakož i prominentem politické strany Baas, s níž měl o mnoho let později spojit svou budoucnost i dnešní syrský vůdce. Na hlavu Baššárova otce sice taktéž padl stín z potupné porážky, uštědřené Izraelem v r. 1967, ale ve složitých vnitropolitických podmínkách Sýrie, uvyklé na dlouhý sled převratů a nestability, se tehdy 40letý Háfiz Asad vyšvihl nekrvavým převratem do pozice prezidenta Sýrie – psal se tehdy únor 1971 a syrské dějiny vstoupily do své zcela nové etapy.

     Mladý Baššár Asad de facto vyrůstal v poměrně klidné době, neboť diktatura jeho otce přinesla Sýrii do té doby nevídanou politickou stabilitu, třebaže za cenu proslule tuhého policejního režimu a všudypřítomného aparátu spletité sítě zpravodajských služeb. Je důležité si tudíž uvědomit, jaké prostředí mladého Baššára obklopovalo a dozajista jej i formovalo. Když na přelomu 70. a 80. let lavírovala Sýrie na pokraji občanské války kvůli stále brutálnějším a divočejším opozičním islámským radikálním skupinám, reagoval režim Baššárova otce se stoupajícím neklidem a drastickými kroky na situaci, kdy byli představitelé baasistického režimu Háfize Asada vražděni na ulicích či ve svých domovech islámskými extremisty. Ataky islamistické svoloče se tehdy zaměřily i na ryze civilní cíle a radikální opozice se tak připravila o podporu syrské populace v nastávajícím rozuzlení.

     Povstáním v konzervativním středosyrském městě Hamá v únoru 1982 vyvrcholil protirežimní odpor a vše hrozilo přerůst v požár občanské války. Háfiz Asad reagoval na situaci, kdy konglomerát opozičních skupin vzal jako rukojmí tisíce civilistů uvnitř starého města v Hamá, exemplárně krvavým způsobem. Celé staré město Hamá bylo tehdy srovnáno se zemí a společně s islámskými radikály zahynuly i tisíce civilistů. Dodnes se často uvádí, že zásah stál životy 20 000 až 30 000 lidí. S jistou nadsázkou však lze konstatovat, že problematika islámského radikalismu, s níž se tak těžkopádně potýkají okolní státy v oblasti, byl v Sýrii až do současnosti „vyřešen“, jakkoliv rázně.

     Za života Háfize Asada se počítalo s tím, že u kormidla moci jej v budoucnu nahradí starší bratr Baššára Asada, ctižádostivý Básil (nar. 1962). Tento vášnivý sportovec a milovník rychlých aut se však zabil ve svém Mercedesu poblíž Damašku v lednu 1994 a „následnictví“ tak přešlo na Baššára Asada. V té době se mladý Baššár věnoval poklidnému studiu v Anglii, netuše, že bude už brzy stažen zpět domů. Od konce 80. let totiž studoval politicky neaktivní Baššár oční lékařství na univerzitě v Damašku a na postgraduální studia se přesunul v r. 1992 do Londýna. V Anglii též potkal svou budoucí manželku, Asmu Akhras, která vyrůstala v Londýně v rodině syrského exulanta. Po smrti Básila v r. 1994 se však Baššár vrátil domů a nastoupil na vojenskou akademii ve městě Homs, již kdysi studoval jeho otec. Rychlým postupem, tak klasickým v „orientálních despociích“, to Baššár dotáhnul v r. 1999 na plukovníka. Ale nebylo radno otálet, třicetiletá vláda Háfize Asada se pomalu chýlila ke konci.

     Smrt Háfize Asada, který zesnul ve věku 69 let 10. června 2000, okamžitě vzbudila množství spekulací a dohadů, věnujících se možnému střetu o moc v Damašku. Nicméně mocenská změna na špici režimu proběhla alespoň navenek bez sebemenších potíží a syrský parlament hladce odhlasoval změnu ústavy, která nově stanovila minimální věk prezidenta SAR na 34 let, a dovolila tak 34letému Baššárovi, aby se v souladu s „vyštafírovanou“ ústavou ujal prezidentské funkce - navzdory předešlé „nevhodné“ klauzuli, stanovující minimální věk prezidenta na 40 let. Sýrie se tak stala tzv. „dědičnou republikou“. Červencové národní referendum pak potvrdilo 99,7% hlasů pro nástup Baššára Asada. Zmíněné vysoké číslo částečně ukazuje na pokračování autoritářských praktik starého režimu, ale nemuselo tehdy jít jen o setrvačné a rigidní lpění Baššára na diktátorských manýrech - mohlo se tehdy též jednat o důležitý signál pro domácí i zahraniční oponenty a pochybovače, že nový prezident má vše plně pod svou kontrolou.

     V těchto bouřlivých dobách se též novopečený prezident SAR oženil s již zmíněnou Asmou, která mu postupně povila tři potomky. Ovšem osobní život Baššára Asada navenek zůstává celkem dobře střeženým tajemstvím, přestože v rozmanitých krámcích syrských súků lze stále koupit všelijaké fotky prezidentovy rodiny, na nichž se šťastný Baššár spokojeně usmívá a je obklopen svou rodinou. Kromě zmíněného Básila měl však Baššár Asad ještě tři další sourozence – bratry Máhira a Madžda a sestru Bušru. Madžd Asad zemřel v r. 2009 po dlouhé chorobě v damašské nemocnici a nezanechal po sobě žádné potomky. Máhir Asad je dnes velitelem obávaných složek syrské armády, které pomáhají krvavě potlačovat současné protesty.

     Je známo, že i v nejužším mocenském kruhu kolem Háfize Asada panovaly během 90. let pochyby, týkající se Baššárovy způsobilosti k vládnutí. Tyto pochyby plynuly z mladého věku a nezkušenosti Baššára Asada, který postrádal přirozenou vůdcovskou autoritu a charisma svého zesnulého staršího bratra Básila. Zatímco se ale první měsíce nového režimu nesly ve znamení útržkovitých informací, které tu a tam pomáhaly rozsévat pochybnosti o stabilitě režimu, personální otřesy na důležitých postech v letech 2001-2002 nenechaly nikoho na pochybách, že čerstvě „dosazený“ prezident nadále konsoliduje svou moc. Také tzv. „damašské jaro“, které po smrti Baššárova otce zachvacovalo v l. 2000-2001 zvláště intelektuální kruhy, bylo záhy ukončeno raziemi tajné policie. V dalších letech se už jen potvrzovalo, že Baššár Asad kráčí ve šlépějích svého otce, ať už protiizraelským kursem zahraniční politiky, nebo podporou rozličných ozbrojených skupin, které jsou na Západě zhusta považovány za teroristické. Rovněž tuhý policejní režim zůstává i se svou byrokracií, a zdánlivým překryvem kompetencí jednotlivých bezpečnostních složek, pevně na místě.

    Až do současných protestů bylo nejtěžší hodinou Baššárova režimu stahování syrských vojsk z Libanonu na jaře 2005. Ovšem jednalo se spíše o krizi mezinárodní, která postavení regionálního tajemníka strany Baas (Baššára) ani krapet neohrozila. Jiná je však situace ohledem současných lidových bouří v Sýrii, které od března 2011 s překvapivou houževnatostí otřásají Baššárovým režimem. Z kusých a tolik si protiřečících informací v médiích můžeme stěží mít jasnou představu o situaci na místě – ale střílení do demonstrantů, jakož i brutální zásahy v nočních hodinách dávají dojem, že Baššár Asad dnes bojuje o přežití stejnými prostředky jako kdysi jeho otec.

Mgr. Tomáš Raděj, Ph.D. je odborníkom na islamský radikalizmus, dlhší čas strávil v arabskom svete, pôsobil ako konzul v Iraku. Prednáša na Masarykovej univerzite a vojenským plukom v Českej i Sloveskej republike.