Publikaci otevírá úvod Kryštofa Kozáka a Jakuba Lepše, který však snad až příliš rychle vpadá do tématu a je spíše souhrnem otázek, které netvoří zcela souvislý text. Na jednu stranupřináší relativně podrobné informace, včetně kvantitativních údajů, na druhé straně nepředstavuje obecnější kontext, na jehož základě lze americkou zahraniční politiku zkoumat – celou situaci redukuje v podstatě pouze na otázku volebních zisků a ztrát. Nejde tedy o úvod, který by nastínil koncepci publikace, vysvětlit její strukturu a představil jednotlivé části, čímž by pomohl upevnit soudržnost celé knihy. To by přitom bylo jednoznačně ku prospěchu věci, protože v povaze jednotlivých kapitol existují značné rozdíly. Zatímco některé příspěvky jsou nevyhnutelně spíše náčrtem zkoumané problematiky, jiné, např. kapitoly věnované vztahům k Číně nebo Blízkému východu, představují komplexní a podrobnou analýzu. To by samo o sobě nevadilo, neboť je zřejmé, že jednotlivá témata mají pro zahraniční politiku USA rozdílný význam.

Právě to by ale bylo dobré zmínit v úvodu, čímž by se předešlo dojmu, že délka a podrobnost jednotlivých kapitol je nahodilá a neřídí se ústředním záměrem. Po úvodu následují kapitoly věnované především vnitřním determinantům americké zahraniční politiky. Jiří Skoupý se ve své části věnuje jejím ideovým základům na základě několika základnách otázek, jež si americká veřejnost a její politická reprezentace ve vztahu k zahraniční politice kladou. Podané informace jsou přehledné a relevantní, otázkou ale je, zda autor příliš nesměšuje otázku míry zapojení USA do světového dění s problematikou způsobu zapojení (izolacionismus není totéž co unilateralismus, stejně jako internacionalismus nelze zcela ztotožnit s multilateralismem). V další kapitole David Müller, Kryštof Kozák a Jiří Skoupý analyzují limity americké zahraniční politiky. Bylo by však dobré doplnit na úvod kapitoly obecnější nástin limitů, jimž USA čelí, a nějakým způsobem je strukturovat. Pomohlo by to předejít možným výtkám, např. proč mezi významnými omezeními americké zahraniční politiky není zmíněn mocenský vzestup některých mezinárodních aktérů (Čína, Indie, Rusko atd.).

Bylo by také dobré zmínit rozdíl, resp. vztah mezi zdroji a limity americké moci, se kterým některé části kapitoly (např. analýza ozbrojených sil USA) implicitně pracují, ale nekonceptualizují jej. Následující části fakticky na konkrétních příkladech rozvíjejí téma zejména vnitřních limitů americké politiky. V kvalitních a čtivých rozborech se postupně Jakub Lepš, Jana Sehnálková a Ramzi Abu-Eid věnují roli Kongresu, médií a think tanků při vytváření a realizaci zahraniční politiky. David Müller se následně ve snad až příliš stručném přehledu zabývá otázkou liberalizace světového obchodu a mezinárodních hospodářských institucí. Tentýž autor poté velmi kvalifikovaně rozebírá americkou politiku ve vztahu k mezinárodní ochraně životního prostředí. Ve výčtu funkčních sektorů zahraniční politiky USA dále figuruje hutné uvedení doproblematiky podpory demokracie (J. Sehnálková).

Jan Bečka ve svém příspěvku rozebírápostoj USA k mezinárodním organizacím. Blok věnovaný průřezovým tématům uzavírá vyvážená analýza vývoje a současného stavu úsilí USA o vývoj protiraketové obrany (R. Abu-Eid). Poté již následují části věnované politice USA vůči jednotlivým zemím či regionům: S ohledem na současný vývoj struktury mezinárodního systému působí logicky, že první z těchto kapitol se zabývá vztahy USA k Číně. Jana Sehnálková zde podává komplexní rozborsoučasné situace – tak komplexní, až vyvstává otázka, zda ve vztahu k ostatním částem práce není tato kapitola příliš naddimenzována. Zahraniční politiku USA vůči Rusku je Jiří Skoupý nucen shrnout na mnohem menším prostoru, i přesto ale představuje dobře strukturovaný, informativní přehled. Pokud jde o vztah USA k Evropě a specifickou povahu transatlantické vazby, je jasné, že zhustit tuto problematiku do několika stran není jednoduché. I při vědomí tohoto omezení však příslušná kapitola Davida Müllera zobecňuje snad až příliš. Po představení hlavních spoluhráčů (případně protihráčů) USA na globální scéně (je zajímavé, že z této kategorie vypadlo např. Japonsko či Austrálie) se pozornost publikace stáčí k jednotlivým světovým regionům. Ramzi Abu-Eid a Michal Thim se v obsáhlé a detailně rozpracované, byť místy poněkud nepřehledné kapitole věnují problematické oblasti Blízkého východu.

Jan Bečka ve své studii zahraniční politiky USA v jižní Asii vhodně kombinuje „mikroanalýzu“ (konflikt v Afghánistánu) se strategickým pohledem na geopolitický význam celého regionu. Tentýž autor následně rozebírá možnosti, které se nabízejí zahraniční politice Obamovy administrativy v oblasti jihovýchodní Asie. Blok uzavírají hutné a dobře strukturované rozbory americké politiky vůči Latinské Americe (K. Kozák) a Africe (J. Bečka). Předposlední kapitola je logicky věnována politice USA vůči České republice a Kryštof Kozák v ní výstižně shrnuje hlavní problémy, s nimiž se tento vztah potýká. Jeho vnímání role USA v procesu české transformace po pádu komunismu však přisuzuje USA snad až příliš velkou roli, zejména v hospodářské oblasti, kde byla od počátku 90. letech hlavním cílem integrace ČR do evropských struktur. Spolu s Jakubem Lepšem poté Kryštof Kozák uzavírá celou publikaci shrnutím hlavních problémů a možného vývoje současné americké zahraniční politiky, které je faktickým závěrem knihy.

Bez ohledu na dílčí kritické připomínky a určitou nevyváženost jejího obsahu jde o kvalitně zpracovaný, komplexní a především mimořádně aktuální příspěvek k pochopení současné americké zahraniční politiky, který by si neměl nechat ujít nikdo, koho tato problematika zajímá.

AUTOR: Kryštof Kozák a kol.

NÁZOV PUBLIKÁCIE: Zahraniční politika USA na začátku 21. Století Asociace pro mezinárodní otázky Praha, 2009, ISBN 978-80-87092-11-8, 312 stán

RECENZISTA: Tomáš Karásek