Dnes na počátku 21. století čteme zaznamenanou historiografickou linku ve formě sterilních statistických vyjádření světových válek a socioekonomických ukazatelů, rozebíráme komunismus a nacismus prizmatem politické i sociologické filosofie, a mluvíme o gulášovém, lidskotvářovém a jiném socialismu a o dědičné národní vině Němců – nepředstavitelnost rozsahu hrůznosti však částečně osvobozuje od osobního vcítění. Říkáme si, že bychom určitě tak slepí nebyli. Jenže…

Kniha Margarete Buber-Neumannové staví před oči čtenáře silně lidské a nehistoriografické přiblížení jednoho lidského příběhu, na němž lze demonstrovat jak naivní lidskou upřímnost, tak reálně existující možnost mocenské manipulace s lidskými touhami a v konečném důsledku se z jejích slov dozvíme něco sami o sobě – jak jako společnost dokážeme podlehnout a jako jedinci prožít peklo, do něhož sami sebe nasměřujeme.

Přirozeně komunistkou…

Autorka, narozená v roce 1901, autenticky popisuje, jak ji prožité hrůznosti první světové války a otřesné sociální poměry jejího domovského Německa dvacátých let přirozeně přivedli do ideového tábora socialistů, z něhož se v rámci svého zrání (na konci první světové války ji bylo 17 let) přesunula do komunity německých komunistů. Sama detailně popisuje, jak byla prvotně plna nadšení, když ve třicátých letech s manželem emigrovala do moskevského exilu. V roce 1937 byl její manžel, přední fukcionář německé komunistické strany (KPD), zatčen NKVD a popraven.

Při pátrání po svém manželovi dochází ke střízlivění mladé překladatelky, která přichází na hrůznou systematičnost popravování a čištění (nejen) předních stranických postů – díky svému pátrání po zmizelém manželovi je násilně převedena do pracovního tábora v Kazachstánu. V těžkém vězení popisuje lidské příběhy přátelství na hranici lidské existence, což přímo kontrastuje s jejím prvotním nadšením z komunismu jako spásné cesty.

Svědomí koncentračního tábora

V roce 1940 je vypovězena ze Sovětského svazu a deportována do Německa, kde končí v koncentračním táboře Ravensbrück. Její vyprávění zahrnuje smutně obvyklé schéma životního procesu vězně koncentračního tábora – postupná otupělost lidských duší z nelidskosti a každodennosti smrti a týrání značí naprostou devalvaci nejdříve elementární lidské důstojnosti, později hyperinflaci ceny lidského života na téměř nulovou hodnotu.

Když se Neumannová stává blokovou starší zodpovědnou dozorcům tábora za šest stovek vězenkyň - Jehovistek, stojí ji před očima další forma ideologie - víry. Tyto věřící ženy byly známé pro svou nezměrnou píli pramenící z jejich víry, avšak své zařazení do pracovního tábora mohly obejít, pokud by podepsaly, že nejsou svědkyněmi Jehovovými. Jejich děti byly v důsledku jejich vlastního rozjodnutí rozesílány do dětských domovů, což v době bezcitné světové války není bezpečným a zodpovědně-rodinným řešením. Ubytovny Jehovistek byly kvůli preciznímu pořádku předváděny kontrolám Červeného kříze, což v kombinaci se silnou vírou a pevným hodnotovým ukotvením působilo na autorku knihy jako silné schizma – připočteme-li její zkušenost s jinou formou víry - ideologie a silně řečeno zaslepení ve jménu vyšších hodnot a obětování se pro systém.

Systém jako náhražka osobní zodpovědnosti

Neumannová se v táboře stala vypravěčkou svého osudu a krutých příběhů ze sibiřských lágrů a okamžitě byla konfrontována s výrazným nepochopením a rozhořčením ze strany sovětských spoluvězenkyň. Stejně jako velká část německé populace - nejen že nevěděla o vyhlazovacích táborech, avšak nedokázala si jejich existenci ani připustit – tento fenomén se stal pro obě dogmatické ideologie příznačným. Jedním z poselství publikace pro naši dobu je bolestiplná jednoduchost, při níž fanaticky věřící v danou ideologii naprosto slepě popírají jak legitimitu, tak i existenci doložených skutečností, které rozbíjí jejich zidealizovanou představu o dokonalosti systému. Krátce po konci války se v Německu setkala s příznivci svého zemřelého muže, kteří stále pevně věřili v ideje komunismu. Jako extrémně silný popisuje ve světle svých zážitků předchozích deseti let prožiek, když pro ni byla uspořádána večeře z několika zbytků, které přeživší němečtí komunisté sehnali, aby jim vyprávěla o tom, jaké to v Sovětském svazu je.

Rozvedeme-li životní poznání a zklámávání se v ideologických systémech autorky knihy, dospějeme k zásadní tezi – orwellovské ideologické systémy postavené na konformitě a slepé loajalitě přímo zbavují individualitu člověka o jeho osobní zodpovědnost za své činy a nutnost každodenně hodnotit mezi dobrem a zlem v jiné než černobílé rovině. Když systém, dokonale využívající orwellovského New speaku artikuluje základní touhy lidské přirozenosti, může být úspěšný – jak učebnicím dějin předvedly hlavní dva proudy, díky nimž se dvacátému století říká století ideologií.

Výpověď Margarete Buber-Neumannové o vlastním krutém životě v letech 1937-1945. Vydalo nakladatelství Barrister and Principal, v Praze roku 2011. Cena 345 Kč, 408 stran, ISBN: 978-80-87474-16-7

Jakub janda študuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. www.jakubjanda.com. email: jakubjanda@hotmail.cz